Jablůnka

U studánek, pod kořenama stromů a v hlíně, co dává úrodu, lidi věřili v přítomnosť Mokoš. Byla ochránkyňa země, vody a života. Byly roky, kdy nepršalo a zem popraskala. Tehdy sa chodilo ke studánkám potichu a s úctou. Říkalo sa, že Mokoš poslúchá, jak s vodú lidi zacházajú. Kde pramen nikdy nevyschnul a pole rodilo i v suchých rokoch, tam sa věřilo, že Mokoš drží svoju ochrannú ruku nad krajem.

Mokoš byla doma ne na jednom místě, ale všude tam, kde sa žilo. Pamatuje každú stopu, co po ní zostala, aj ty, co zmizely po dešti. Pamatuje ruce, co ju rýpaly, aj kroky, co sa po ní vracaly. A když sa někdo po letech vrátil, poznala ho. Ne podle tváře, ale podle toho, jak stál na prahu. Protože domov ví, kdo k němu patří. Staří lidi věděli, že domov není samozřejmosť. Musel sa udržovať. Každý den a bez velkých slov.

   Domov není místo. Je to paměť.

 

 

Lýkový potok

Lýkový potok je pravostranným přítokem Vsetínské Bečvy o délce 3,3 km. Vtéká do něj Drahový potok a pak spolu ústí do Bečvy. Lýkový potok, místními nazývaný Lykáč, sbírá vodu ze severovýchodních svahů katastru Jablůnky, tj směrem od Pálenisek a od Růžďky. Na jeho horním toku se nachází menší vodní plocha nazývaná Bárov. V době hospodářské krize ve třicátých letech 20. století byly jablůnecké potoky regulovány. Dělníci prováděli prohlubování jejich toků, břehy zpevňovali hatěmi – zatloukali kůly, proplétali je větvemi, zasypávali hlínou a drny. Budovali také splávky pro plynulý tok vody. V současnosti vidíme výsledky nedávné regulace Lýkového potoka. Výhledově udržitelný je trend směřující k revitalizacím, které vracejí vodní tokům jejich přirozený charakter a zvyšují schopnost krajiny zadržovat vodu.

Obr.: 1 Regulace Lýkového potoka

Původ názvu

Název potoka vznikl podle tradiční přírodní suroviny, kterou vegetace rostoucí v okolí potoka lidem poskytovala. Jedná se o vrbové lýko, které bylo po celé generace důležitým materiálem pro provaznictví a košíkářství. Podle jablůnecké obecní kroniky zde v letech 1911 až 1921 existovala „vrbárňa“, kde se pro výrobu firmy Thonet pěstovala košíkářská vrba a získávalo lýko jako spojovací materiál při výrobě košů z vrbového proutí.

Obr. : 2 Jablůnka v roce 1929 – Továrna Thonet na ohýbaný nábytek

Přírodní význam Lýkového potoka a okolních mokřadů

Lýkový potok vytváří podmínky jak pro vodní živočichy (bezobratlé, drobné ryby), tak pro rostliny typické pro vlhké okraje potoků (devětsil, blatouch aj.). Místy vytváří tůně s pomalu proudící vodou a bahnitými usazeninami. Na březích potoka rostou stromy jako např. jasan ztepilý, olše lepkavá, habr obecný, vrba křehká, javor mléč a klen. Keřovité porosty tvoří svída krvavá, brslen, vrba nachová, bez černý aj. Z obojživelníků zde byl pozorován skokan skřehotavý, skokan hnědý, ještěrka obecná, z plazů užovka obojková, z ryb střevle potoční – všechno ohrožené druhy, kterým hrozí vyhynutí.

Obr.: 3 Blatouch

Lýkový potok zachovává na svém horním toku mokřadní a lesní ekosystémy. Mokřady je potřeba chránit a zachovat, protože zadržují v krajině tolik potřebnou a stále vzácnější a mizející vodu. Lýkový potok je zajímavou lokalitou pro pozorování rostlin, živočichů a přírodních procesů. Je stranou značených cest a stezek, nabízí klidné místo pro vycházky.

Slavná éra jablůneckého motokrosu

Na severních svazích Lýkového potoka se nacházejí louky, které byly kdysi ve vlastnictví rodiny Hartmanových, majitelů vsetínského pivovaru a sodovkárny a jablůnecké hospody U Konvičných. Dětem zaměstnanců zbrojovky žijících v činžovních domech Kolonii sloužily tyto louky jako ideální terén pro zimní radovánky provozované jak na saních, tak na lyžích. Na  těchto loukách (na tzv. Hartmance) a na přilehlém svahu nad Lykáčem zbudoval na přelomu padesátých a šedesátých letech minulého století Automotoklub Zbrojovky Jablůnka motokrosovou trať. Trať byla díky své členitosti a převýšení pro závodníky zajímavá a náročná, pro diváky přehledná. Nejprve se zde jezdily závody na okresní, později na krajské a nakonec na republikové úrovni. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století se zde pořádaly dokonce kontrolní závody reprezentantů Československé republiky. Byla to nejslavnější éra jablůneckého motokrosu. Jablůnečtí motokrosoví nadšenci nevynikali ale pouze jako výborní organizátoři. Svatopluk Michalík st. a Evžen Žabčík st. byli také skvělými závodníky. V Lýkovém se jezdily až dva velké závody ročně, na které chodilo několik tisíc diváků. Dospělí platili vstupné 10,- Kč, děti polovic. V době konání motokrosu bývala Kolonie zaplněna motorkami, auta parkovala na fotbalovém hřišti a po celé vesnici. V roce 1990 byl jablůnecký automotoklub zrušen a tím definitivně skončila jedna velmi významná éra v historii jablůneckého sportu.

Obr.: 4 Motokrosová trať na Hartmance

Kříž z roku 1771 – nejstarší kulturní památka Jablůnky

Zajímavostí poblíž žlutého okruhu a jedinou kulturní památkou Jablůnky uvedenou v Ústředním seznamu kulturních památek ČR je kříž z roku 1771. Je památkově chráněn od roku 1958. Nachází se těsné blízkosti silnice mezi Jablůnkou a Bystřičkou na vyvýšenině U kříže.

Kříž dal v rámci rekatolizace postavit  pro „povzbuzení náboženské vlažnosti poddaných“ majitel vsetínského panství Jan Křtitel Illesházy (1737 – 1799). Na jeho popud vznikly podobné kříže na Vsetíně, ve Valašském Meziříčí a v několika vesnicích. Nechal zhotovit také sochy světců, jednou z nich je socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1770 nalézající se u Pržna blízko bývalého brodu přes Bečvu. Autorem křížů a soch byl Šebestián Hartl, podstavce zhotovoval meziříčský kameník Šimon Závodník.

Jablůnecký kříž byl v roce 1771 postaven na jiném místě, než se nachází dnes, a to někde blíže k Bystřičce. Pravděpodobně v roce 1835 následkem prudké vichřice tento téměř dvoumetrový kamenný kříž  sochaře Hartla spadl a rozbil se. Spodní část však zůstala nepoškozena a byla přemístěna na místo u silnice I/57. Zničený kříž nahradili menším železným křížem s postavou ukřižovaného Ježíše Krista. Železná část kříže byla na začátku tohoto století natolik poškozena, že nutně vyžadovala opravu. Kříž byl zrestaurován v roce 2019 restaurátorem Tomášem Skalíkem.

Obr. 5 Kříž z roku 1771