Jablůnka

3 Nad Vesníkem

 

 

 

Valašská krajina a počátky osídlení

Tato část jablůnecké naučné stezky nabízí jedinečné výhledy do hornaté valašské krajiny s roztroušenými usedlostmi. Ta byla osídlena v rámci valašské a později pasekářské kolonizace během 16. a 17. století. Valašská kolonizace probíhala postupně po hřebenech rozsáhlého pohoří Karpaty směrem od východu. Valaši, pastevci přicházející k nám především ze Slovenska, Polska a ze západní Ukrajiny, se usazovali především na horských hřebenech a provozovali salašnický chov ovcí a koz. Postupně se s původními obyvateli, žijícími převážně v údolích řek, prolínali a ovlivnili místní hospodaření, nářečí, hudbu, kroje a zvyky, byť tvořili menšinu. Pozdější pasekářská kolonizace, probíhající od 16. století, znamenala osídlování horských oblastí převážně místními obyvateli. Klučením lesa (odlesňováním) získávali na neúrodných horských svazích paseky pro pastvu dobytka a pro svá políčka. Tím byl ovlivněn vzhled krajiny a vznikla malebná mozaika polí, luk a pastvin.

Obr.: 1: Mozaika polí, luk a pastvin v Jablůnce

Zvyková práva původních Valachů, označení Valach, Valašsko

Původní Valaši si chránili svá zvyková práva, která upravovala vztah mezi nimi, vrchností a místními obyvateli. Tato práva jim poskytovala výhody a úlevy při pasteveckém hospodaření. Byli na určitou dobu osvobozeni od poddanských povinností, desátků a roboty, pokud střežili horské přechody a v případě potřeby se zapojovali do ochrany vojensky napadené země. Valaši si volili svého vojvodu, který řešil spory mezi pastevci, tím se lišili od běžných poddaných.

Samotné označení Valach se začalo užívat pro všechny obyvatele regionu během třicetileté války (1614–1648). Tehdy zde probíhalo několik povstání místních poddaných proti vrchnosti a císaři. Od těch dob byli Valaši vnímáni jako lidé vyznačující se svou houževnatostí, nezávislostí, lpící na svých náboženských tradicích a zvykových právech. Označení Valašsko se začalo používat spíše až v 19. století a postupně se rozšířilo na celý etnografický region na východě Moravy. 

 

Od valašské roubenky k frgálům

Na valašských pasekách jsou ojediněle ještě k vidění stavení ve stylu tradiční valašské architektury – roubené domky se starými sklípky zahloubenými v zemi. U roubených chalup s typickými podsínky (předsíní) se postupně budovaly hospodářské stavby – stodoly, chlévy, a kůlny. Spáry mezi trámy roubenek byly utěsňovány dostupnými přírodními materiály, např. mechem, provazci ze slámy, hliněnou vymazávkou. Střechy dřevěnic pokrývaly většinou šindele vyráběné z jedlového dřeva.

Obr.: 2: Názvosloví valašské chalupy - kresba Dušana Jurkoviče

U větších hospodářství se v bezpečné vzdálenosti od pasekářských chalup (kvůli nebezpečí požáru) nacházely sušírny ovoce. Zde se na lésách (lésy, lésky – zasouvací šuplíky) teplem z vytápěné pece sušívalo rozkrájené ovoce, nejčastěji jablka, hrušky a švestky.

Obr.: 3: Valašská chalupa

Usušené ovocné křížaly neboli štípalky byly pro Valachy v zimním období důležitou složkou stravy. Bez pomletých sušených hrušek by se neobešly jedny z nejlepších typicky valašských koláčů zvaných frgály. Jako frgály byly nejprve označovány nepovedené koláče. Časem se význam tohoto slova posunul tak, že se frgál stal vyhlášenou místní specialitou, symbolem valašské kuchyně.

Obr.: 4: Pečení frgálů v Jablůnce

 

Přírodní památka Růžděcký Vesník – orchideje a vzácní živočichové

Přírodní památku Růžděcký Vesník tvoří chráněná květnatá orchidejová louka a zbytek pastviny s porostem jalovce obecného. Na sušších místech roste ohrožený vstavač kukačka, vstavač mužský, pětiprstka žežulník, vemeník dvoulistý aj. Na zamokřených prameništích se daří kruštíku bahennímu, suchopýru širolistému, prstnatci májovému. Z ohrožených živočichů se zde vyskytuje otakárek fenyklový nebo žába kuňka žlutobřichá. Z ptáků zde pravidelně hnízdí ťuhýk obecný.

Obr.: 5: Pětiprstka žežulník

Valašské nářečí jako součást kultury

Valašské nářečí je unikátní východomoravský dialekt s bohatou slovní zásobou a typickými      fonetickými změnami. Valašština dodnes zůstává živou součástí kultury Valašska. Má své charakteristické znaky. Například místo dvojhlásky ou se používá ú, takže Valaši nemají mouku, ale múku. Neřeknou já nejsem, ale já nejsu. Zachovalo se zvratné zájmeno sa, např. báť sa. V infinitivu sloves zústalo koncové ť, dělať, spať apod. Šperkem valašštiny jsou původně knižní tvary přechodníků, které sice působí archaicky, ale zajímavě zestručňují řeč Valachů., např. přijďa do města, poptám sa; stoja ve dveřách, usmíval sa aj.

Typicky valašská jsou slova cérka (dcera, dívka), roba (žena, manželka), ogar (syn, chlapec), hen (tam), zemňák (brambor), krkoška (větev), cap (kozel), gatě (kalhoty), křivák (kapesní nůž), trnka (švestka) aj. Neméně zajímavá jsou slovesa, např. prubovať (zkoušet), nasýsať (nahlédat), vartovať (hlídat), lapnúť si (sednout si), lépať (plácat, pohlavkovat), gombélať sa (klátit se), klécať (kulhat), ňamčať (mňoukat), rožnúť (rozsvítit) aj.

Valašská přísloví a lidová moudrost

Valašská přísloví (múdra) mají svoji krásu a originalitu, jsou výstižná a vtipná.

Gdo enem fňuká – néní z Valašska.

Kerá koza moc mečí – dává málo mléka.

Bojte sa hadú, keří majú usměvavú hubu.

Enem hlúpý chlap sa má zle.

Dyby býl člověk dycky dobrý, dávno by ho psi zedli.

Chudobného aj muchy vjacéj ščípú.

Néni horšího zvířata, jak když svini narostú rohy.

Osel ostane oslem, aj gdyby zlaté seno žrál.

Pámbú je mocný, ale kráva zajíca nedohóní

Není nad papuče, tý nedělajú kuřích ok.

Hubě netřeba mýdla, ale dobrého jídla.

Veselá mysl – okradený dochtor.

Gdyby měla klobása křídla, nebylo by lepších ptákú na světě.