Jablůnka

3 Nad Vesníkem

Tato část žlutého okruhu jablůnecké naučné stezky nabízí jedinečné výhledy do hornaté
valašské krajiny s roztroušenými usedlostmi. Ta byla osídlena v rámci valašské a později
pasekářské kolonizace během 14. až 18. století. Valašská kolonizace probíhala postupně po
hřebenech rozsáhlého pohoří Karpaty směrem od východu. Valaši, pastevci přicházející k
nám z Karpat, se usazovali především na horských hřebenech a provozovali salašnický chov
ovcí a koz. Postupně se s původními obyvateli žijícími převážně v údolích řek prolínali a
ovlivnili místní hospodaření, nářečí, hudbu, kroje a zvyky, byť tvořili menšinu. Pozdější
pasekářská kolonizace znamenala osídlování horských oblastí převážně místními obyvateli.
Klučením lesa (odlesňováním) získávali na neúrodných horských svazích paseky pro pastvu
dobytka a pro svá políčka. Tím byl ovlivněn vzhled krajiny a vznikla malebná mozaika polí,
luk a pastvin.

Původní Valaši si chránili svá zvyková práva, která upravovala vztah mezi nimi, vrchností a
místními obyvateli. Tato práva jim poskytovala výhody a úlevy při pasteveckém hospodaření.
Byli na určitou dobu osvobozeni od poddanských povinností, desátků a roboty, pokud střežili
horské přechody a v případě potřeby se zapojovali do ochrany vojensky napadené země.

Samotné označení Valach se začalo užívat pro všechny obyvatele regionu během třicetileté
války (1614 – 1648). Tehdy zde probíhalo několik povstání místních poddaných proti
vrchnosti a císaři. Od těch dob byli Valaši vnímáni jako lidé vyznačující se svou
houževnatostí, nezávislostí, lpící na svých náboženských tradicích a zvykových právech.
Označení Valašsko se začalo používat spíše až v 19. století a postupně se rozšířilo na celý
etnografický region na východě Moravy. 

Na valašských pasekách jsou ojediněle ještě k vidění stavení ve stylu tradiční valašské
architektury – roubené domky se starými sklípky zahloubenými v zemi. U roubených
chalup s typickými podsínky (předsíní) se budovaly hospodářské stavby – stodoly, chlévy, a
kůlny. Spáry mezi trámy roubenek byly utěsňovány dostupnými přírodními materiály, např.
mechem, provazci ze slámy, hliněnou vymazávkou. Střechy dřevěnic pokrývaly většinou
šindele vyráběné z jedlového dřeva. U větších hospodářství se v bezpečné vzdálenosti od
pasekářských chalup (kvůli nebezpečí požáru) nacházely sušírny ovoce. Zde se na lésách
(lésy, lésky - zasouvací šuplíky) teplem z vytápěné pece sušívalo rozkrájené ovoce,
nejčastěji jablka, hrušky a švestky. Usušené ovocné křížaly neboli štípalky byly pro Valachy
důležitou složkou stravy v zimním období. Bez pomletých sušených hrušek by se neobešly
jedny z nejlepších typicky valašských koláčů zvaných frgály.

 

Přírodní památku Růžděcký Vesník tvoří chráněná květnatá orchidejová louka a zbytek
pastviny s porostem jalovce obecného. Na sušších místech roste ohrožený vstavač kukačka,
vstavač mužský, pětiprstka žežulník, vemeník dvoulistý aj. Na zamokřených prameništích se
daří kruštíku bahennímu, suchopýru širolistému, prstnatci májovému. Z ohrožených živočichů
se zde vyskytuje otakárek fenyklový nebo žába kuňka žlutobřichá. Z ptáků zde pravidelně
hnízdí ťuhýk obecný.

Původní jedlobukové lesy na Valašsku pokrývaly většinu území a dominovaly jim buky a jedle. Dnes převládá
nepůvodní smrk ztepilý, zejména proto, že má kvalitní dřevo a rychle roste. Smrkový les se
však bez péče člověka neobejde, snadno jej zničí vichřice či kůrovec,

Valašské nářečí je unikátní východomoravský dialekt s bohatou slovní zásobou a typickými
fonetickými změnami. Valašština dodnes zůstává živou součástí kultury Valašska. Má své
charakteristické znaky. Například místo dvojhlásky ou se dodnes používá ú, takže Valaši
nemají mouku, ale múku. Neřeknou já nejsem, ale já nejsu. Zachovalo se zvratné zájmeno sa,
např. báť sa. V infinitivu sloves zústalo koncové ť, dělať, spať apod. Šperkem valašštiny
jsou původně knižní tvary přechodníků, které sice působí archaicky, ale zajímavě zestručňují
řeč Valachů., např. přijďa do města, poptám sa, stoja ve dveřách, usmíval sa aj.

Typicky valašská jsou slova cérka (dcera, dívka), roba (žena, manželka), ogar (syn, chlapec),
hen (tam), zemňák (brambor), krkoška (větev), cap (kozel), gatě (kalhoty), křivák (kapesní
nůž), trnka (švestka), valdůvky (vypoulené oči) aj. Neméně zajímavá jsou slovesa, např.
prubovať (zkoušet), nasýsať (nahédat), vartovať (hlídat), lapnúť si (sednout si), lépať (plácat,
pohlavkovat), gombélať sa (klátit se), klécať (kulhat), ňamčať (mňoukat) aj.

Valašská přísloví (múdra) mají svoji krásu a originalitu, jsou výstižná a vtipná.

Gdo enem fňuká – néní z Valašska.
Kerá koza moc mečí – dává málo mléka.
Bojte sa hadú, keří majú usměvavú hubu.
Enem hlúpý chlap sa má zle.
Dyby býl člověk dycky dobrý, dávno by ho psi zedli.
Chudobného aj muchy vjacéj ščípú.
Néni horšího zvířata, jak když svini narostú rohy.
Osel ostane oslem, aj gdyby zlaté seno žrál.
Pámbú je mocný, ale kráva zajíca nedohóní
Není nad papuče, tý nedělajú kuřích ok.
Hubě netřeba mýdla, ale dobrého jídla.
Veselá mysl – okradený dochtor.
Gdyby měla klobása křídla, nebylo by lepších ptákú na světě.